kuba Belgar

S napětím očekávám další informace o osudech „kuby Belgara“, které se odehrávají na sránce www.secondlife.cz/kuba-belgar-jan-michalski a asi i na onom světě. Já tedy nikdy kubu do „voice“ neslyšel. Ostatně, až na jedinou výjimku, jsem ani sám tento způsob komunikace nevolil. Nevím tedy, jak to tehdy při zabanování bylo. Kubu jsem snad ani nikdy nepotkal. Chudák kuba. Už mu i „hlas“ v písemném projevu přeskakuje. Ano, každý se někdy překlepne. Kuba ale stále neovládá ani základní gramatiku. Měkká a tvrdá „y“ a „i“ mu asi ještě nic neříkají (ve které třídě základní školy se to vlastně probírá?). O ostatním se ani nezmiňuji. Jeho opakované žadonění o vpuštění do Bohemie je skoro až dojemné. Jak se tak postupně nešťastně zamotává do svých byť i jen tak krátkých „vět“ (ono jde spíš o výkřiky). Občas si kladu otázku, jak dlouho s tím ještě vydrží. Ani nevím, zda ten jeho přítel, kterému tak moc chtěl jít na svatbu, je ženatý...nebo už rozvedený. Pokud ale kuba může kamkoli jinam, udělejte mu, novomanželé, tu radost a uspořádejte svatební obřad jinde. Děkuji předem.
Kubovi osudy mě ale stále vrací k přemýšlení o jasném pravidlu na věk loutkovodičů. Naprosto souhlasím s tím, že pravidla jsou jednoznačně dána. Pravdomluvným pod osmnáct let je vstup do běžného života na onom světě znemožněn. Celosvětová pavučina internetu je však prošpikována podobnými omezeními, které se ale běžně obcházejí. Nelze se tedy divit tomu, že i do onoho světa pronikají ti, kteří by měli ještě počkat před jeho branami. Je fakt, že jsem tam potkal i dospělé (naprosto jistě to mohu tvrdit), kteří by tam raději chodit ani neměli. Na druhé straně jsem potkal i pár „dětí“, jejichž názorů si i vážím. Většinou jsem zjistil, že se za své vrstevníky i tak trochu stydí a dělají všechno pro to, aby se jejich věk díky nějakým chybám na ně neprovalil. Chápu Scalexe (ale i další), když brojí proti dětem které se neumějí třeba ani trochu slušně chovat. V mezích Bohemie a CS (ne)komunity by se dalo předpokládat, že problémy s mládeží jsou vlastní jen nám. Ale tak to není. Než jsem si našel pár klidných míst, navštívil jsem řadu větších i menších sandboxů, kde se tedy děly věci ani v Bohemii nevídané. A skoro nikdy jsem neměl pocit, že by šlo o toulavé avatary našich „dětí“.
Co se s tím dá ale dělat? Já to vidím spíš tak, že by pozornost měla být věnována těm, kteří nějak zásadně obtěžují ostatní. Jejich svoboda (stejně jako v RL) ostatně končí tam, kde začíná svoboda druhých. A když se zjistí, že šlo o někoho, kdo by na onom světě být ani neměl, pak by měl být postup nekompromisní. Jen si nejsem jist, že bych třeba já dokázal takového člověka „prásknout“ Lindenům...snad jen, kdybych tím obtěžovaným byl já a nedokázal bych si to vyřešit sám.
Kubovi přeji, aby vydržel. Až jednou dospěje do věku, kdy mu cesta na onen svět (pokud ještě vůbec tahle slepá ulička...omyl...propadák...nebo, jak se to někdy nazývá, bude existovat) bude zcela uvolněna, rád se s ním třeba potkám, až mne navštíví v Domově pro SLeniory. A pak ho budu obtěžovat já svými dětinskými hrami.