Tak jsem včera večer, po urputném zápolení s vlastní neschopností a svým socialistickým humanitním vzděláním, které mi dává zabrat při řešení problémů technického charakteru vyžadujícího navíc znalost angličtiny, dotáhl na onen svět svůj vlastní rukodělný objekt, který jsem vytvořil jako sculpt a který už netrpí těmi hloupými otrhanými a roztřepenými konci a hrbolatými plochami, které bych při troše vůle mohl prodávat jako umělecká díla, jejichž hodnota spočívá jen a jen v jejich nenapodobitelnosti.

Tak na našem majáku ostrova Czechoslovakia3 je umístěn malý, leč v mém životě významný kousek...cínový pohár, který si může kdokoli kdykoli tam vzít a třeba, jak rád říkám, zahodit. Teď ještě musím chodit po RL hospodách a patřičně hledat múzu, která by mi vlípla polibek, po němž bych vytvořil sculpt nebývalých uměleckých a ekonomických hodnot...a můžu se stát milionářem. A děkuji tímto za pomoc a rady Zuze Ritt a Kojotovi Birmanovi...jen mě mrzí, že se kvůli mně i trochu dohadovali...ale doufám, že už je to OK.

Pokud chcete vidět další moje pokusy, podívejte se do mého domu na slurl.com/secondlife/Ivanova/58/170/50

Otřepané téma. Kdo z loutkovodičů ho ještě nikdy alespoň v duchu neprobíral? Kdo se k němu nevrací? Realita a virtuální realita. Kde jsou jejich hranice? Má vůbec cenu ty hranice hledat? Jsou vůbec někde nějaké obecně platné hranice? Nejsou ty hranice jen v každém z nás? Je to hra? Není to hra? Co to vlastně je - když to není až tak moc hra a vlastně to hra také je.

Pokaždé, když na tohle téma něco začnu psát, říkám si, že jsem přece už o tom psal. Proč tedy mne něco nutí k tomu, abych začínal znovu a znovu? Asi proto, že sám stále hledám ty odpovědi. Ono není zcela jisté, zda odpovědi, které nacházím jsou těmi správnými.

Když pak dojdu k nějakým těm odpovědím, říkám si, že už se k tomu tématu nebudu nikdy vracet. Říkám si to i dneska...v tuto chvíli. A tak moje odpovědi na moje otázky...onen svět je sice virtuální realita...ale je to REALITA. Nebudu už tedy hledat nějaké hranice mezi realitou a realitou (možná nebudu hledat). A k tomu, zda je hrou nebo není....onen svět je hrou jen do té míry do jaké jej za hru považovat budu.

A protože mé hranice vedou jen uvnitř mne samotného a uvnitř každého z nás, budou přetrvávat i neustálé potyčky mezi těmi z nás, kteří mají hranice zásadně jinak nastaveny. Prosím však každého z nás...nechte mi moje hranice...a já slibuji, že když mi za ně nebudete chodit, nebudu na vás zlý. Slibuji, že jakmile narazím na hranice vaše (a vy mi to dáte nějak na vědomí), opustím vaše výsostné území.

Buďme k sobě tolerantní.

P.S.: Jako zajímavý příklad propojení realit může být i tento článek na www.secondlife.cz.

Kuba Belgar. Zákaz pobytu na území města Bohemie. Tak dlouho se snažil všechny přesvědčit o tom, že ne on, ale jeho povedený mladší bratr znepříjemňoval život některým obyvatelům města. Tak dlouho hledal vysvětlení, že on již pracuje, a chyby píše proto, že chvátá do práce a podobně. Zamotával se do svých naivních lží tak, jak jen to malé děti dokáží. Na stránky www.secondlife.cz však přispívá zásadně jako bezejmenný. Třeba už ty příspěvky nejsou ani od něj. To ví asi jen Zuza ....a možná ještě Pán Bůh..:-). Dneska se objevil na webu příspěvek, který asi také psal sám kuba....

Vložil Neznámý uživatel, 7. Listopad 2008 - 12:25
promin te tak dobre nebil to muj bratr bil sem to já kuba belgar a timto se vam vsem kterím sem ublízil obtezovanim stale do kola .ale mne to otravovaní nekdy popadne.tak proc mne nehcet pustit do bohemie.kdyz jeste jednou udelam neco hroznyho tak mne z bohemie vihodte na porad a uz nikdy vas nebudu otravovat.prijmnete tu to omluvu prosím kdyz kazdy muze udelat v zivote chybi nikdo není dokonalí ani já kuba belgar.prominte opravdu prominte kuba belgar

...vím, že kuba by na onen svět měl mít vstup zakázán. Je přece jen ještě dítě. Ale, kdyby snad náhodou LL změnili pravidla...myslíte si, že by měl mít ještě tu šanci...že by měl mít ještě nějakou možnost podmíněného vstupu do Bohemie? Zkuste dát hlas v anketě.
 

Rád vzpomínám na dny, kdy jsem byl naprosto neznámý (ne, že bych teď byl nějak známý, ale občas se moje jméno někde přeci jen objeví). Chodil jsem si kudy jsem chtěl, dělal jsem si, co jsem chtěl...neměl jsem nic, seznam přátel čítal jen asi jednu nebo dvě položky, nikde jsem neměl žádné závazky, netížil mne pozemek, nikde jsem nic nenabízel k prodeji...jo, to byla ta pravá svoboda. Nováčci vůbec netuší, jak krásný je jejich život. Chápu, že je dobré mít nějaké to svoje „doma“. Ale najednou jsem se přistihl, že bych celkem stál o to, mít těch „domovů“ hned několik. Mám obchůdek v Bohemii. Od doby, co jsem si koupil vlastní pozemek na mainlandu, se objevily možnosti jít do nájmu jak v Bohemii (tam jsem už pozemek získal), tak v dalších regionech. Pozemky nabízí Kojot Birman (https://slurl.com/secondlife/Open Seas), také Jarek Dejavu na novém ostrově Czech republic (https://slurl.com/secondlife/Czech republic  ) a teď ještě k tomu Patrik Martynov na Slovakii (https://slurl.com/secondlife/Slovakia). Ale už bych toho měl moc. Nestíhám dneska, nestíhal bych ani potom. Bylo by to ještě horší. Kolikrát si říkám, že bych se převtělil do kůže nějakého altera. Ale já jsem konec konců šťastný takový, jaký jsem. Jsem šťastný, že mám pár dobrých přátel. Nováčkům ale doporučuji...jděte do toho. Sežeňte si nějaké lindeny a zkuste si třeba jen chvíli hospodařit „na svém“. Je to určitě dobrá zkušenost.

Když skoro každý večer usedám doma k mému PC, projdu rychlou proměnou z vlka v beránka (nebo naopak?), vstupuji do onoho světa s předsvědčením, že něco třeba udělám, nebo se někam podívám. Tuším však, že moc toho za tu hodinu, hodinu a půl, nestihnu. Když jsem se tak jednou probíral jmény a profily těch, kteří si u mne něco na XStreet SL koupili, zjistil jsem, že jde kolikrát o zajímavé osoby. Kolik zajímavých míst mají ve svých „Picks“. Možná si začnu už tvořit seznam takových míst, která bych jednou chtěl navštívit. Občas narazím i na zajímavé informace. Třeba jsem narazil na pár osob studujících religionstiku, pár lidí z university v Brisbane. Proč si třeba zrovna oni oblíbili ten můj kříž, který nabízím naprosto zadarmo se všemi právy – pokud se znají, mohou si ho klidně klonovat mezi sebou, jak se jim zlíbí. Pokud se ale neznají, pak nerozumím tomu, proč tak činí právě studenti této university. Možná taky sbírají něco do sbírky nepovedených děsů a hrůz. Nechápu třeba, proč si někdo koupil ty plnoprávné kříže dokonce čtyřikrát (to už ale ne s Brisbane). Je to zajímavé usínat s myšlenkami na tyhle lidi. Je to určitě lepší, než usínat s obrazem televizních zpráv promítaných na víčcích očí. A k seznamu těch míst... to je taky zajímavá směsice. Mnou nedopatřením spoluvytvořený rybářský prut už je asi na několika plážích. Naposledy si jej koupila majitelka jednoho malého ostrůvku s nudistickou pláží. Asi se tam někdy podívám. I jejich webové stránky jsou zajímavé. Snad se na onom světě odvážím být chvíli nudistou. Jako první místo, které musím ale vidět je jeden cisterciácký klášter. Těm moc nerozumím, koupili si jak ten kříž tak i rybářský prut. O to víc jsem na ten klášter zvědav. Až ho okouknu, třeba o tom i něco napíšu. Přeji všem objevovatelům nových míst hodně štěstí.

S napětím očekávám další informace o osudech „kuby Belgara“, které se odehrávají na sránce www.secondlife.cz/kuba-belgar-jan-michalski a asi i na onom světě. Já tedy nikdy kubu do „voice“ neslyšel. Ostatně, až na jedinou výjimku, jsem ani sám tento způsob komunikace nevolil. Nevím tedy, jak to tehdy při zabanování bylo. Kubu jsem snad ani nikdy nepotkal. Chudák kuba. Už mu i „hlas“ v písemném projevu přeskakuje. Ano, každý se někdy překlepne. Kuba ale stále neovládá ani základní gramatiku. Měkká a tvrdá „y“ a „i“ mu asi ještě nic neříkají (ve které třídě základní školy se to vlastně probírá?). O ostatním se ani nezmiňuji. Jeho opakované žadonění o vpuštění do Bohemie je skoro až dojemné. Jak se tak postupně nešťastně zamotává do svých byť i jen tak krátkých „vět“ (ono jde spíš o výkřiky). Občas si kladu otázku, jak dlouho s tím ještě vydrží. Ani nevím, zda ten jeho přítel, kterému tak moc chtěl jít na svatbu, je ženatý...nebo už rozvedený. Pokud ale kuba může kamkoli jinam, udělejte mu, novomanželé, tu radost a uspořádejte svatební obřad jinde. Děkuji předem.
Kubovi osudy mě ale stále vrací k přemýšlení o jasném pravidlu na věk loutkovodičů. Naprosto souhlasím s tím, že pravidla jsou jednoznačně dána. Pravdomluvným pod osmnáct let je vstup do běžného života na onom světě znemožněn. Celosvětová pavučina internetu je však prošpikována podobnými omezeními, které se ale běžně obcházejí. Nelze se tedy divit tomu, že i do onoho světa pronikají ti, kteří by měli ještě počkat před jeho branami. Je fakt, že jsem tam potkal i dospělé (naprosto jistě to mohu tvrdit), kteří by tam raději chodit ani neměli. Na druhé straně jsem potkal i pár „dětí“, jejichž názorů si i vážím. Většinou jsem zjistil, že se za své vrstevníky i tak trochu stydí a dělají všechno pro to, aby se jejich věk díky nějakým chybám na ně neprovalil. Chápu Scalexe (ale i další), když brojí proti dětem které se neumějí třeba ani trochu slušně chovat. V mezích Bohemie a CS (ne)komunity by se dalo předpokládat, že problémy s mládeží jsou vlastní jen nám. Ale tak to není. Než jsem si našel pár klidných míst, navštívil jsem řadu větších i menších sandboxů, kde se tedy děly věci ani v Bohemii nevídané. A skoro nikdy jsem neměl pocit, že by šlo o toulavé avatary našich „dětí“.
Co se s tím dá ale dělat? Já to vidím spíš tak, že by pozornost měla být věnována těm, kteří nějak zásadně obtěžují ostatní. Jejich svoboda (stejně jako v RL) ostatně končí tam, kde začíná svoboda druhých. A když se zjistí, že šlo o někoho, kdo by na onom světě být ani neměl, pak by měl být postup nekompromisní. Jen si nejsem jist, že bych třeba já dokázal takového člověka „prásknout“ Lindenům...snad jen, kdybych tím obtěžovaným byl já a nedokázal bych si to vyřešit sám.
Kubovi přeji, aby vydržel. Až jednou dospěje do věku, kdy mu cesta na onen svět (pokud ještě vůbec tahle slepá ulička...omyl...propadák...nebo, jak se to někdy nazývá, bude existovat) bude zcela uvolněna, rád se s ním třeba potkám, až mne navštíví v Domově pro SLeniory. A pak ho budu obtěžovat já svými dětinskými hrami.
 

Je toho hodně, co může působit nepříjemně. A může jít i o banality. Na první pohled je lepší žít se znamením Mirka Dušína vypáleným na čele, než s pověstí hrubiána a násilníka, který urazí každého, s kým se potká. Ono to zpočátku třeba i trochu ješitně hřeje u srdce, když se člověku dostane chvály. Pak ale časem i to Mirkovo znamení může vadit. Zatímco ti hrubiáni mohou klidně na veřejnosti třeba prdět (ostatně, kdo z vás se takového prohřešku ještě nedopustil) a nikomu to časem už ani nevadí (pokud to až tak moc nepáchne), takový Mirek, ten si tedy ani uprdnout nemůže. Ne, že by hned byl zařazen mezi ty hrubiány a násilníky, ale tak nějak mu to ubírá na kreditu. Byl bych velmi nerad, kdybych snad dostal nějakou takovou nálepku. Já nejsem nejčestnější člověk na světě...věřím, že si to nemyslíte, ale byl bych nerad, kdyby byl třeba jen jeden člověk, který by snad takový dojem sdílel. Já se proto tady veřejně přiznávám, že občas si na veřejnosti prdnu a tvářím se, že jsem to já nebyl. Pak si můžete být také jisti, že v dětství jsem trhal mouchám křidélka a dodnes jím živé mravence (doporučuji ty lesní - mají více osvěžující kyseliny).

Tak se stalo něco neuvěřitelného. Já takový nešika a přihlásil jsem se do soutěže vyhlášené Scalexem o nejlepší "kostku". Tak jsem večer před soutěží ještě netušil, co vytvořím. A nakonec jsem udělal několik různě velkých kostek uvnitř sebe vzájemně rotujících různou rychlostí. A abych nezůstal jen u jedné, udělal jsem hned dvě dost si podobné. A co se nestalo? Na písku v Bohemii jsem nečekaně vyhrál. Na moji sebechválu chci říci, že jsem nebyl v soutěži sám. A tak jsem si vydělal dalších 300L, které mi Scalex ihned připsal na můj účet. A tak jsem se stal asi prvním, kdo vyhrál nějakou soutěž se skoro obyčejnou kostkou. P.S.: Pokud snad máte někdo zájem vidět ty kostky, z nichž jedna (já vlastně nevím která) vyhrála, můžete se dojít podívat na ostrově CS3, v jeho severozápadním rohu, do našeho "akvarijního majáku". Tam jsou kostky v přízemí k vidění.

P.S.: ...a k mému překvapení se stalo to, že (asi omylem) si jednu kostku koupili už dva mně neznámí avataři. Nerozumím tomu, ale ať si jí užijí...:-) (24.10.2008)

Člověk sice je tvor společenský, ale někdy hledá místo, které mu tak nějak patří. Které si zařídí podle svých představ. Kam pak může pozvat přátele...kde si může dělat, co chce (skoro všechno). Ani mne to neminulo. Město Bohemia pozemky už nabídlo. Byly rozebrány dost rychle. Pro další Čechy a Slováky také někteří bohatší z nás (nebo jen podnikavější z nás) pro ty, kteří nechtějí nebo nemohou vlastnit na onom světě pozemek, připravili parcely. Už třeba i s hotovými domy...podívejte se např. do regionů slurl.com/secondlife/Open%20Seas/153/37/22 (cestou IM kontaktujte: Kojot Birman), nebo slurl.com/secondlife/Valuta/226,178,28  (cestou IM kontaktujte: ThomasK Andel)...a třeba najdete i něco jiného. Dejte mi o tom vědět. Rád informace na tomto webu zveřejním. Třeba budete s bydlením na onom světě i spokojeni...pokud člověk vůbec někdy může být spokojen.